Přijela jsem do Budějc, protože...

9. června 2018 v 12:51 |  vzpomínková
Občas se mi z ničeho nic před očima vybaví nějaká vzpomínka. Je jen vyjímkou, že si vzpomenu na něco, co se mi líbí, teda aspoň v rozmezí 14. až 17. roku mýho života. Ani dneska po ránu to nebylo veselý. Přitom to dneska začalo tak super - v 9.30 mě vzbudil psík olizujíc můj obličej a po otevření očí jsem viděla krásnej slunečnej nádech v mým pokoji. Dokonce jsem si řekla, že to dneska bude super den, k snídani dortík, knížka, pak cvičení a vymačkanej pomeranč do půl litrový sklenky. A cigárko s mamkou. A jak jsem tam tak seděla, kouřila a popíjela slabou šťávu, páč pomeranče byla jen půlka, vzpomněla jsem si na jeden den. Byl šílenej, hroznej a nedokážu se smířit, že patří do mýho života.

Už několik dní jsem neměla kde bydlet. Bylo mi 16 a můj život se točil jenom kolem nelegálních věcí, od drog až po vltavíny, navíc s paranoidním klukem zavislým na jehle, kterýho jsem buď zajímala strašně moc... nebo vůbec. A jak se to tak sešlo, nechtěl mě on, ani rodiče a ani kamarádi, který věřili paranoidním výmyslům.

Zrovna v tomhle dni jsem byla nevyspalá, protože jsem nesehnala nikoho, kdo by mě nechal u sebe spát, mimochodem to se stalo jen jednou a byli to cikáni a jednou jeden feťák, který mě nechal spát hodinu a pak za to očekával sex (vypadla jsem z toho domu ze 7. patra ani nevím jak). Takže s možná hodinovým spánkem jsem se potloukala městem, škemrala o cigarety, hladově koukala na lidi s taškama z mekáče a doufala, že se někdo slituje a daruje mi boty. Nestalo se. Zoufalá jsem si řekla, že půjdu na nádraží, že někoho potkám a že lidi na nádražích jsou zvyklý na prosby o cigára, zkrátka, že bude trochu líp.

Po několika hodinách strávených na nádraží s chlapskýma obrovskýma černýma klahotama, který jsem si musela pořád držet, jinak by mi spadli, jsem si šla dát těžce vydělaný cigáro před vchod. Byl tam pejsek. Už ani nevím, jak vypadal, ale vím, že už tam byl určitě víc, než hodinu. Plakala jsem. Bylo mi smutno. Po mámě, po tátovi, po pejskovi. Chtěla jsem svojí postel, chtěla jsem obejmout, už se to nedalo vydržet. Nikdo mě nechtěl a ja se cejtila hrozně hnusně. A taky jsem taková byla. Neumytá, několik dní ve stejných věcech, bez jídla, na obličeji podpisy všech milionů slz z posledních měsíců. Dodnes nechápu, jak je možný, že jsem to vydržela... nezbláznila se a tak...

Každopádně mě smutek postrčil a já už seděla vedle toho uvázanýho pejska, kterej smutně kňučel a mazlili jsme se, já mu vyprávěla a u toho plakala, lidi se koukali a mně to bylo jedno, protože už na ničem nezáleželo.. Nemohlo záležet. Kdyby jo, houklo by mi. Mohla jsem tam sním sedět třeba půl hodiny, než jsem se zvedla a šla k paní pro cigaretu. Dala mi jí. Po 'díky' jsem se vrátila k pejskovi. Paní na mě koukala. Potom přišla a zeptala, proč jsem smutná a proč brečim.

Řekla jsem jí, že si za všechno můžu sama a že je těžký s tim žít. Pamatuju si to jako včera. Ptala se a já jí vyprávěla, že mám přítele, kterej se chová tak a tak a že má jinou a miluje jí, že za mnou jezdí jen, když se pohádají. Vyprávěla jsem jí, že někdy přemýšlím o tom, jak to ukončit. Najednou se na mě podívala tak vyděšeně a přitom... jak to říct. spojeně? hmmm... V tu chvíli kolem projel autem ten kluk. Paranoik. Poprosila jsem jí, jestli nechce na chvíli dovnitř, ona řekla, že jo a ať tam na ní chvíli počkám. V tu chvíli přišel on. Kluk. Dal mi tašku. Byli v ní psyšáci, dva, krásný a drahý a voněli po levanduli. A chtěl abych s ním šla, ale já nešla. A myslela jsem na to, že ty medvědy zapálim. Křičel a odešel.

V šoku jsem šla před vchod. Paní mě našla a řekla, že nám koupila pití a nějaký jídlo (už si nepamatuju, co to bylo) a že má cigárety a jestli si s ní nechci sednout někam na lavičku. Chtěla jsem.

Na lavičce jsem se začala ptát na její život. Zesmutněla. Ptala jsem se a ona vyprávěla o bejvalým manželovi, o kamarádech a kamarádkach, o synovi v pubertě, byla zoufala a smutná a mám dojem, že v jednu chvíli jsme plakali obě. Jestli si správně vzpomínám, byli jsme spolu dlouho, možná i dvě hodiny? Poslouchala mě a já poslouchala jí. Pak mi došlo, že jsem jí potkala na nádraží. Někam jela, nebo odněkud přijela. Zeptala jsem se jí, protože vlastně... Něco plánovala a pak potkala mě, neměla žádný povinosti? Ve chvíli, kdy jsem se zeptala, se všechno změnilo. Z nechutnýho dne se stal nejsilnější den v mým životě.

"Přijela jsem sem do Budějc, protože jsem se tady chtěla zabít."

Nechápala jsem. Nechápala jsem tu situaci, ve který najednou jsem, jsme. Začala jsem plakat a přesvědčovat jí, že to nemůžu, co její syn, ona že jí nemá rád a tak... Bylo mi hrozně. Dala jsem jí medvěda. Dala jsem jí ho a ona ho nechtěla, já strašně potřebovala, aby si ho vzala, jak se nakonec stalo. Chtěla jsem její číslo, i když já žadný číslo ani mobil neměla, chtěla jsem ho strašně moc, ale ona mi ho nedala. Nadiktovala jsem jí tedy mé číslo, které se schovávalo tam, kde jsem měla rodinu, možná někde na stole nebo v šuplíku. Tam někde ta simka byla. Chtěla jsem, aby se mi ozvala, řekla jsem jí i jméno na facebooku, i když ani na ten jsem neměla přístup. Bylo mi hrozně. Pokud si správně vzpomínám, řekla mi, že jede domů. Měla medvěda, co voněl jako levandule a v mikrovlnce ho můžete ohřát. Už ani nevím, jak jsme se rozdělili.

Každopádně už se mi nikdy neozvala. Když si na to vzpomenu, nevím, jestli se mi hrozně, smutně, naštvaně, možná naštvaně na sebe. Už ani nevím, jak vypadala, jen že to byla normální ženská, krev a mlíko, normální oblečení a něco v očích, co jsem pochopila až na konci našeho povídání. Strašně moc doufám, že si to rozmyslela a že na mě taky někdy vzpomíná, na feťačku, která před nádražím plakala a mazlila cizího psa, na medvěda s vůní. Třeba na něj kouká den co den. Doufám, že jo. :(
 

Vyprávěj

16. ledna 2018 v 21:37 |  psací
Vyprávěj mi o vesmíru, všechno co nevíš.

Vyprávej mi pohádku, princezna a princ, optimismus, co si klidně navozuješ.
Když se nadechneš a jenom "no a co" - to nejlepší, co můžeš udělat. Zaplaví tě pocit jakéhosi blaha - proudí předloktím a dál... jako by byly problémy k smíchu a hrozně ubohý. Ale já miluju svoje problémy. Protože sou hovňo :D

A přitom ne. ? .

Negace

29. listopadu 2017 v 10:39 | greenie |  kecací
Jak začít... říct ti, co se stalo? Nebo to neni důležitý, protože kdyby bylo, bylo by tu články jen o tom, co se mi zase událo. o tom špatným. Ono to tak prostě je, člověk nepotřebuje říkat ty hezký věci, ty si rád schovává uvnitř sebe. Ale ty špatný, ty by chtěl vykřičet do světa - asi aby si běželi svou cestou mimo naše hlavy...

Zrovna jsem se nedávno s někým bavila o tom, ze veselý filmy jsou supr. Oponoval, že takový ti nic nedaj. A ja se hadala... A přitom mi teď dochází, že to je pravda. Hezký, příjemný a fajn jsou sice hezký, příjemný a fajn a zaplaví tě hezkýma, příjemnýma a fajn pocitama, ale zbyde ti po nich jenom vzpomínka. Ale ty špatný, ty v tobě zustanou roky, možná celičkej život. A nejsou to jen vzpomínky, ale jsou to právě ty nehezký a nefajnový pocity, který se ti i po letech ukážou tak stejně nechutný, jako "tenkrát v originále"...

To si pak člověk pod vsema těma slzickama snaží vynutit, ze by za to utrpení měl bejt vlastně vdecnej...

za chyby promiň, noutbuka nemám u sebe a můj malinkej mobilek mi nedovolí ani moc opravovat :-)
A PROSIIIM, DŘÍV JSEM SE BLOGOKAMARADILA S JEDNOU SLEČNOU. ŘÍKALA SI ZELENÁ. KDYBYCH JI MOHLA NELDE NA BLOGU NAJÍT, BYLA BYCH RÁDA.

A CO BENJI? JSI TU? TADY BORUVKOVA.
 


Co?

24. října 2017 v 15:02
Co říct? Utíká mi svět?? Život? Jak to je?? Je to všude? Má to každej? Žijou tak vsichni? mám otázky o důvodech jenom ja? Jasně? Jasně, že ne. Skončí to někdy? A dobře? Špatně? Co?

tvořit

29. dubna 2017 v 16:37 | g |  kecací
Začíná to u mě tak, že se musim přinutit. A tak se hecnu, vemu tužky, vemu papír, sednu a kreslim. A jak tak jedu tužkou, začínám mít takový zajímavý pocity. Nejdřív se objeví krátký vzplanutí, hrozně se mi líbí, že tvořim a je mi fajn. To trvá tak 10minut. Potom začne něco, co mě v duši rozloží a jenom vidim jak mi před oči (ty vnitřní) skáčou všechny ty hnusný vzpomínky. A tak nějak jako bych umírala. Slyšim, cítim a myslim a všechno, jako by bylo včera. A nakonec, ani nevím jak, to všechno zmizí a jako kdyby se všechny pocity vlejvaly do mých rukou a všechno jde pryč, skrz tužku nebo štětec. Najednou je všechno z mý hlavy pryč. Najednou o ničem nevím a jenom pozoruju tu hru mezi mozkem, očima a rukou. A ani kdybych chtěla, nic špatnýho necítim.

Problém je v tom HECNOUT SE a jít pracovat. Ale když už, tak je to žůžo.

chtěla bych vědět

25. dubna 2017 v 22:36 | greenie |  kecací
Chtěla bych vědět, jak se to stalo. Jak došlo k tý neuvěřitelný změně - a rovnou dvakrát. Tam a zase sem. Chtěla bych vědět tu zkrvn třešničku na dortu, tu poslední kapku, kdy se rozhodlo, že už já nejsem já. Že jsem nějakej zamotanej panáček pohupujíc se po městě a nemajíce domovů, nic... V hlavě rozklepáno, na rukou a na nohou šňurky, co se táhnou nahoru k loutkaři. Ten hnusnej pocit v žaludku, srdce, hlava nemá sílu držet se a klesá, ze všeho strach... FUj, co to jsem? Jak se to stalo? Proč já? Zabila jsem holčičku v sobě a teď jsem asi zase nějakou jakoby jí, asi nějak narušenou...:D...Celý moje já směřuje nkam, kam to nechci... Jen to teď mám takový horší, emočně v pi..č...i a utápim se za den ve 20 různých nepěkných pocitových stavech. Chci se sebou hrozně pracovat...

Kdyby někdo, kdo se o tohle třebas zajímá, narazil na tenhle článek, chtěla bych nějaký zajímý stránky :))))) Byli byste hodný, nemám právě teď ve svým okolí lidi, co by se o něco takovýho zajímali, bohužel.

Ranní

14. února 2017 v 7:51 | greenie |  kecací
Zvoní mi mobil, rychle ho zamáčknu a kontroluju čas. 5.50. Sedám si na postel, zamýšlim se, divnej tlukot srdce, divnej pocit. Něco se mi zdálo, něco špatnýho, ale já nevim co, je mi fakt divně a tak zase padám do peřin. Žaludek mi oznamuje něco jako "ježiši, co se ti zase zdálo?" a já? Fakt nevim. Ale je to fakt mizernost.

Jedny z prvních vět dnešního dne, který slyšim, jsou něco jako "si debilní kráva" a "di do hajzlu" nebo taky "jednou tě zabiju" a tak říkám "mami, pojď, dem do ložnice". Divnej pocit nemizí a já si vzpomínám, proč jsem začala tenkrát smažit. Taky si vzpomínám, proč bylo nutný, abych přestala, ale to je teď jen malá věc a jediný na co budu celej den myslet, je, že bych si dala. A budu vzpomínat, jak mi tohle všechno bylo jedno, jak jsem lítala po městě a frkala furt, na mojí postel, do který si několik let nikdo nelehl, možná vyjímečně, na všechny ty lidi,... No monokly a rány jdou z těhlech vzpomínek pryč, když se snažim si namluvit, že byl taky čas, kdy jsem se měla fajn.

Moje máma. Moje máma dokázala něco, čemu jsem ani já sama už nevěřila. Že se z toho dostanu. Nebejt mojí maminy, byla bych dál na ulici.Nebo bych se už dávno zabila. Moje máma si zaslojuží zámek a sluhy a jen to, co by si sama přála. HLAVNĚ KLID A ŽÁDNÝ NADÁVKY ANI VÝHRUŽKY...

všechnopochod krátkej kraťounkej

6. února 2017 v 21:25 | greenie |  kecací
Jak na tom teda sem? Sem šťastná nebo nešťastná? Co chci? Vim to? (Rozhodně ne, bohužel) Proč to dělám? Stojí o to někdo?
Jasný, stojim o to já. A to ostatní? Greenie, proč o to nestojíš?
Lituješ toho? Já vim, že jo. Kdo já? No, já. A kdo jsem? Zdravej, "normální" ňákej vnitřní hlas nebo nějakej schyzofrenickej šílenec uvnitř tebe? Teda uvnitř mě, žejo. Žejo?
A jak to bude dál? Vážně už se blížim k ty pomyslný zastávce, kde naberu všechnu sílu a chtíč světa a pudu si za svým, za svým uměleckým já, za věcma, který jsou pro mě priority, ňáký ty kila dolu, páč od doby, co sem čistá mám snad 10kilo nahoře. Přijdu si hnusná. Víte, já nemám proti silnejm lidem vůbec nic, ale při vzpomínkách na to krásný hubeňounký, krásně vytvarovaný tělo, je mi ze sebe prostě zle. Dokonce mě minulej tejden uplně zasáhlo nějaký depkařský šílenctví a vyhodila sem oběd do záchoda. Jako ze sebe. Tohohle se bojim, mám kámošku, K. a ta s tim má dost problém, přitom krásná holka..
A jak to bude s láskou?
Chytneme se za ruce a po nějakým rozhovoru, co máme změnit, to bude lepší? Snažim se moc, ale jakoby něco místo mě v nějakých chvílích jednalo...no, místo mě. A já si pak sednu, obličej v dlaních, přemejšlim, brečim, nechápu, kde se ve mě ty slova, pocity nebo agrese zase vzali. Vždycky to svalim na mojí drogovou minulost, ale to je blbost, to si dělám teď, sama, tim, že takhle přemýšlim. Chtěla bych se změnit od základu, k lepšímu, proniknout do tajů meditace a postupně být tak na výši, abych mohla třídit všechny myšlenky přesně tak, jak zavelim. A ty špatný vyhodit a všechno si tak seřadit, že pak dokážu všechno, že budu ovládat celé své já:-)
Co dál.
Posledních pár dnů si s tatínkem přijdu jak blbec. Je to mnou, sem tak rejpavá a všechno mi vadí nebo je vážně nějakej divnej?

a co když je to pravda

21. ledna 2017 v 21:49 | greenie |  kecací
A co když je to pravda? Co když vlastně není nic tak v pohodě, jak se mi zdá posledních 300 dní... Co když zvládnutí zavislosti ještě neotvírá bránu do ráje? Určitě ji neotvírá. Co potom, až si uvědomím, naproto střízlivá a na 100 procent, že je všechno pořád na prd, ale můj psycho mozeček se ty nehezkosti snaží vytlačit, potlačit a tak si žiju svůj falešnej živůtek plnej falešných zážitků, možná dokonce i falešnejch citů, falešných projevů "tak ráda jsem tě potkala" a falešnýho pocitu "greenie, tys to přece zvládla, jsi hustááá"...
Co když je to pravda?
A je tu někde můj starý bloger-psací kámoš Benjí?
A co Zelená? Píše ještě?

Kam dál