Přijela jsem do Budějc, protože...

9. června 2018 v 12:51 |  vzpomínková
Občas se mi z ničeho nic před očima vybaví nějaká vzpomínka. Je jen vyjímkou, že si vzpomenu na něco, co se mi líbí, teda aspoň v rozmezí 14. až 17. roku mýho života. Ani dneska po ránu to nebylo veselí. Přitom to dneska začalo tak super - v 9.30 mě vzbudil psík olizujíc můj obličej a po otevření očí jsem viděla krásnej slunečnej nádech v mým pokoji. Dokonce jsem si řekla, že to dneska bude super den, k snídani dortík z ovocička od babičky, knížní chvilka, pak cvičení a vymačkaný pomeranč do půl litrový sklenky. A cigárko s mamkou, která u toho vybírala booty. A jak jsem tam tak seděla, kouřila a popíjela slabou šťávu, páč pomeranče byla jen půlka, vzpomněla jsem si na jeden den. Byl šílenej, hroznej a nedokážu se smířit, že patří do mýho života.

Už několik dní jsem neměla kde bydlet. Bylo mi 16 a můj život se točil jenom kolem nelegálních věcí, od drog až po vltavíny, navíc s paranoidním klukem zavislým na jehle, kterýho jsem buď zajímala strašně moc... nebo vůbec. A jak se to tak sešlo, nechtěl mě on, ani rodiče a ani kamarádi, který věřili paranoidním výmyslům.

Zrovna v tomhle dni jsem byla nevyspalá, protože jsem nesehnala nikoho, kdo by mě nechal u sebe spát, mimochodem to se stalo jen jednou a byli to cikáni a jednou jeden feťák, který mě nechal spát hodinu a pak za to očekával sex (vypadla jsem z toho domu ze 7. patra ani nevím jak). Takže s možná hodinovým spánkem jsem se potloukala městem, škemrala o cigarety, hladově koukala na lidi s taškama z mekáče a doufala, že se někdo slituje a daruje mi boty. Nestalo se. Zoufalá jsem si řekla, že půjdu na nádraží, že někoho potkám a že lidi na nádražích jsou zvyklý na prosby o cigára, zkrátka, že bude trochu líp.

Po několika hodinách strávených na nádraží s chlapskýma obrovskýma černýma klahotama, který jsem si musela pořád držet, jinak by mi spadli, jsem si šla dát těžce vydělaný cigáro před vchod. Byl tam pejsek. Už ani nevím, jak vypadal, ale vím, že už tam byl určitě víc, než hodinu. Plakala jsem. Bylo mi smutno. Po mámě, po tátovi, po pejskovi. Chtěla jsem svojí postel, chtěla jsem obejmout, už se to nedalo vydržet. Nikdo mě nechtěl a ja se cejtila hrozně hnusně. A taky jsem taková byla. Neumytá, několik dní ve stejných věcech, bez jídla, na obličeji podpisy všech milionů slz z posledních měsíců. Dodnes nechápu, jak je možný, že jsem to vydržela... nezbláznila se a tak...

Každopádně mě smutek postrčil a já už seděla vedle toho uvázanýho pejska, kterej smutně kňučel a mazlili jsme se, já mu vyprávěla a u toho plakala, lidi se koukali a mně to bylo jedno, protože už na ničem nezáleželo.. Nemohlo záležet. Kdyby jo, houklo by mi. Mohla jsem tam sním sedět třeba půl hodiny, než jsem se zvedla a šla k paní pro cigaretu. Dala mi jí. Po 'díky' jsem se vrátila k pejskovi. Paní na mě koukala. Potom přišla a zeptala, proč jsem smutná a proč brečim.

Řekla jsem jí, že si za všechno můžu sama a že je těžký s tim žít. Pamatuju si to jako včera. Ptala se a já jí vyprávěla, že mám přítele, kterej se chová tak a tak a že má jinou a miluje jí, že za mnou jezdí jen, když se pohádají. Vyprávěla jsem jí, že někdy přemýšlím o tom, jak to ukončit. Najednou se na mě podívala tak vyděšeně a přitom... jak to říct. spojeně? hmmm... V tu chvíli kolem projel autem ten kluk. Paranoik. Poprosila jsem jí, jestli nechce na chvíli dovnitř, ona řekla, že jo a ať tam na ní chvíli počkám. V tu chvíli přišel on. Kluk. Dal mi tašku. Byli v ní psyšáci, dva, krásný a drahý a voněli po levanduli. A chtěl abych s ním šla, ale já nešla. A myslela jsem na to, že ty medvědy zapálim. Křičel a odešel.

V šoku jsem šla před vchod. Paní mě našla a řekla, že nám koupila pití a nějaký jídlo (už si nepamatuju, co to bylo) a že má cigárety a jestli si s ní nechci sednout někam na lavičku. Chtěla jsem.

Na lavičce jsem se začala ptát na její život. Zesmutněla. Ptala jsem se a ona vyprávěla o bejvalým manželovi, o kamarádech a kamarádkach, o synovi v pubertě, byla zoufala a smutná a mám dojem, že v jednu chvíli jsme plakali obě. Jestli si správně vzpomínám, byli jsme spolu dlouho, možná i dvě hodiny? Poslouchala mě a já poslouchala jí. Pak mi došlo, že jsem jí potkala na nádraží. Někam jela, nebo odněkud přijela. Zeptala jsem se jí, protože vlastně... Něco plánovala a pak potkala mě, neměla žádný povinosti? Ve chvíli, kdy jsem se zeptala, se všechno změnilo. Z nechutnýho dne se stal nejsilnější den v mým životě.

"Přijela jsem sem do Budějc, protože jsem se tady chtěla zabít."

Nechápala jsem. Nechápala jsem tu situaci, ve který najednou jsem, jsme. Začala jsem plakat a přesvědčovat jí, že to nemůžu, co její syn, ona že jí nemá rád a tak... Bylo mi hrozně. Dala jsem jí medvěda. Dala jsem jí ho a ona ho nechtěla, já strašně potřebovala, aby si ho vzala, jak se nakonec stalo. Chtěla jsem její číslo, i když já žadný číslo ani mobil neměla, chtěla jsem ho strašně moc, ale ona mi ho nedala. Nadiktovala jsem jí tedy mé číslo, které se schovávalo tam, kde jsem měla rodinu, možná někde na stole nebo v šuplíku. Tam někde ta simka byla. Chtěla jsem, aby se mi ozvala, řekla jsem jí i jméno na facebooku, i když ani na ten jsem neměla přístup. Bylo mi hrozně. Pokud si správně vzpomínám, řekla mi, že jede domů. Měla medvěda, co voněl jako levandule a v mikrovlnce ho můžete ohřát. Už ani nevím, jak jsme se rozdělili.

Každopádně už se mi nikdy neozvala. Když si na to vzpomenu, nevím, jestli se mi hrozně, smutně, naštvaně, možná naštvaně na sebe. Už ani nevím, jak vypadala, jen že to byla normální ženská, krev a mlíko, normální oblečení a něco v očích, co jsem pochopila až na konci našeho povídání. Strašně moc doufám, že si to rozmyslela a že na mě taky někdy vzpomíná, na feťačku, která před nádražím plakala a mazlila cizího psa, na medvěda s vůní. Třeba na něj kouká den co den. Doufám, že jo. :(
 

Musíš si za tím jít

21. dubna 2018 v 7:17 |  kecací
Dycky musís dělat věci tak, jak je cejtis, že jsou správný. Hodně lidí zůstává a neposouva se dal a nepodpoří - spíš naopak. Tím spíš si musis uvědomit, že si ten vyjimecnak, co si za tím svym de a de si SÁM.
Lidi na tebe můžou křičet, když se ti daří a někdy jsou to lidé tak blízcí, že z toho nechápeš. Ale sme jenom lidi. Máme všechny ty negativní pocity a vlastnosti - špatně se jich zbavuje.

No a jak se tak snažím být zdravější í krásnější osubka, přítel mi hází klacky pod nohy a to především slovní, jelikož když se děje, jak chci já, musí mi shodit hřebinek. Nebo jak se to říká.
"Ty máš furt plnou pusu a kdybych ti něco řek, tak se naseres!"
"Ale já jim tak, jak se má. Asi sis nevšiml, ale mám dole 8 kilo."
"No to určitě.......... kravo. A nevyhazuj tu nedojedenou omeletu..."

Je mi hned jasný co si o tom říkáte. Proc s ním sem...

A já pak píšu takhle nasrany věci.

Je jedno, jestli chceš procestovat svět, zmenit svět k lepšímu, zmenit sebe k lepsimu, zhubnout - pro krasu i pro zdravi. Mozna chces obchudek, kavarnu nebo hospodu...

A jestli kolem sebe nemáš nikoho, kdo by ti to kazil... Tak závidím :D

Vyprávěj

16. ledna 2018 v 21:37 |  psací
Vyprávěj mi o vesmíru, všechno co nevíš.

Vyprávej mi pohádku, princezna a princ, optimismus, co si klidně navozuješ.
Když se nadechneš a jenom "no a co" - to nejlepší, co můžeš udělat. Zaplaví tě pocit jakéhosi blaha - proudí předloktím a dál... jako by byly problémy k smíchu a hrozně ubohý. Ale já miluju svoje problémy. Protože sou hovňo :D

A přitom ne. ? .
 


P. 1.

29. prosince 2017 v 11:47 |  psací
Otevřela dveře a s nádechem vešla dovnitř. Je celkem jedno, že byla nervózní. Nemohla to změnit.
"Zase jsem to dala dohromady já a já stáhla ocas, ale jsi to ty, kdo by se měl omlouvat," vydechla. "Zase jsem to posrala..."
Podíval se na ni jako největší blbec a rekl: "Já omlouvat? Ty sis na něco vzpomněla a já bych se měl omlouvat? Taky si můžu stokrát za den na něco vzpomenout, chápeš?" vyhrkl s obočím az ve vlasech.
"No, chápu, protože to přece člověk nedělá vědomě. Nemůžu za to. Nebyla jsem naštvaná, usmála jsem se a myslela to dobře, že to nechci řešit. Ty ses urazil," znovu ztěží vydechla a snažila se neplakat.
"Jo a tak ses otočila a šla spát," zase nechápal...
"Vždyť si mi nadával..."
Zase nahodil ten svůj namyslenej výraz, ona moc dobře věděla, že ho má po svoji matce. Byli si dost podobní.
Udělalo se jí zle. Už nevěděla, co dál. On se choval špatně, ale myslel si, že je to frajer a nad věcí a tváří se a chová se nejlíp. Bylo to smutný, pro ni, žít s někým takovým. S někým, kdo ve všem vidí výsměch a nebo negace. S někým, kdo ji prostě ukazoval, že na ni nezáleží. Ale vůbec. S někým, kdo ji všechno zakázal, ale sám si dělal, co chtěl. S někým, kdo ji í ve městě před lidma nadával a křičel věci jako "tvoje rodina je kretenská, buzeranti, debilove, zpicenci". Nebo "di uz do pici". S někým, koho bylo tak těžký potěšit. S někým, kdo ji neustále házel do nepříjemných situací. A nejtěžší na tom bylo, že si nějak zařídil, že se na něm stala závislá. A i kdyz s nim být nechtěla, rozejít se s ním nikdy nezvládla. Bylo to, jako kdyby si myslela, že už nikdy jinej nebude, nevěřila, že by se někomu mohla líbit. Nevěřila, že by se zvládla postavit, kdyby se s ním rozešla. Neverila ani sobe, od doby, co je s ním, si myslela akorát to, že je ošklivá, hloupá, pod hranicí normální inteligence, nudná, nic neví a nic neumí, a taky tlustá. Proč tlustá, kdyz byla normální? Protože jí ta její láska říkávala: "ježíš já nikdy neměl tak velikou holku jako jsi Ty.." A u eMkovych triček rikaval: "to ti bude malý, ne?". A jak se to všechno dalo dohromady, stala se ž ni slečna se sebevědomím mínus x. A potom zase říkával: "ty si hrozně namyslena a sobecka".
A člověk si toho nejdřív ani nevšimne, ale probere se, kdyz je všechno v hajzlu. A pak neví a přijde mu, že nemůže nic dělat. A v hlavě věty jako třeba "Vždyť to s ním do smrti zvládnu.. koukni jak ten život utíká... Vždyť to není tak hrozný..."

Smutno 1

29. prosince 2017 v 10:27 |  kecací
Sedím na posteli, když mi hlavou bleskne vzpomínka. Dojde mi, že si zas lhal.
Je to půl roku, půl roku, co si nechám nasírat hlavu? Půl roku mi to nedošlo? Proč bys jinak říkal mým kamarádům, aby mi to neříkali. Kdyby tam byla ta malá blbka, bylo by to jedno. Ale byla tam ta tvoje "ta má tu nejlepší pičinku na světě". No... A umí psát, umí číst, umí něco jinýho než smažit a šukat s celým městem? A umíš něco jinýho, než s takovýma slečnama si furt psát, umíš mi nelhat? Umíš se někdy zachovat jako chlap? Nebo se zamyslet, než se urazíš?? Bezdůvodně...
No tak teda asi tak tohle mi během prvních vteřin proběhlo hlavou. Seděla jsem kousek od R. a bez možnosti výběru sem se zamračila.
"Co je?" zeptal se mě R.
"Na něco sem si vzpomněla,"
"A na co?"
Teď sem si uvědomila, jak mi R. ještě nikdy neodpověděl. Neříká mi skoro nic a tak proč bych mu to chtěla říkat, navíc vím, že by mě totálně seřval a křičel by věty stylu "ty malá vyjebana smažko" - načež bych řekla, že už sem třetím rokem dobrá a on by mi začal vysvětlovat, jak fetuju. Nebo by křičel "defko zkurvena", možná taky "ty si všechno vymejslíš, ty lhářko" (páč lhaní a slečny, co spí s každým- to je něco co R. nesnáší nejvíc na světě. Zvláštní, protože to jsou přesně jeho záliby) a spoustu jiných vet, co pokřikuje, když se mu nelíbí pravda.
A tak sem odpověděla: "Víš, já se nechci hádat a nechci bejt smutná, tak to nechci řešit," a usmála se. A už to všechno bylo v prdelce. Urazil se... nesměla jsem na něj sáhnout. Furt něco protivně šeptal a pokřikoval.
Teď ráno si tu pokuřuju a přemejšlim. Byl s ní. Vím, že několikrát. Ale myslela jsem, že to bylo tenkrát, když sme spolu začali chodit. Jenomže co ty dny, kdy se na mě prostě vysere a nebere mi mobil a já.. nic.. Sedím a koukám a žeru nebo chlastam. Sama nebo s tátou..
A teď sedím, jsem tu sama a R. ve vaně. Kdyz přišel, zeptala jsem se, co budeme dělat, načež mi řekl "no ty nejedeš domů?" A po chvilce přítomnosti"na něco sem si vzpomněl." A když řeknu, že jsem nebyla naštvaná, že sem to hodila za hlavu a byla hodná, chtěla sem se mazlit, tak odvětil: "no dyť jo"..

Myslánka

29. listopadu 2017 v 18:34
A to si piš, že jestli nedostanu nažrat, tak si me nepřej!!!

Moje máma mi řekla: vyzkoušet se má všechno (vážně?)

Negace

29. listopadu 2017 v 10:39 | greenie |  kecací
Jak začít... říct ti, co se stalo? Nebo to neni důležitý, protože kdyby bylo, bylo by tu články jen o tom, co se mi zase událo. o tom špatným. Ono to tak prostě je, člověk nepotřebuje říkat ty hezký věci, ty si rád schovává uvnitř sebe. Ale ty špatný, ty by chtěl vykřičet do světa - asi aby si běželi svou cestou mimo naše hlavy...

Zrovna jsem se nedávno s někým bavila o tom, ze veselý filmy jsou supr. Oponoval, že takový ti nic nedaj. A ja se hadala... A přitom mi teď dochází, že to je pravda. Hezký, příjemný a fajn jsou sice hezký, příjemný a fajn a zaplaví tě hezkýma, příjemnýma a fajn pocitama, ale zbyde ti po nich jenom vzpomínka. Ale ty špatný, ty v tobě zustanou roky, možná celičkej život. A nejsou to jen vzpomínky, ale jsou to právě ty nehezký a nefajnový pocity, který se ti i po letech ukážou tak stejně nechutný, jako "tenkrát v originále"...

To si pak člověk pod vsema těma slzickama snaží vynutit, ze by za to utrpení měl bejt vlastně vdecnej...

za chyby promiň, noutbuka nemám u sebe a můj malinkej mobilek mi nedovolí ani moc opravovat :-)
A PROSIIIM, DŘÍV JSEM SE BLOGOKAMARADILA S JEDNOU SLEČNOU. ŘÍKALA SI ZELENÁ. KDYBYCH JI MOHLA NELDE NA BLOGU NAJÍT, BYLA BYCH RÁDA.

A CO BENJI? JSI TU? TADY BORUVKOVA.

Co?

24. října 2017 v 15:02
Co říct? Utíká mi svět?? Život? Jak to je?? Je to všude? Má to každej? Žijou tak vsichni? mám otázky o důvodech jenom ja? Jasně? Jasně, že ne. Skončí to někdy? A dobře? Špatně? Co?

tvořit

29. dubna 2017 v 16:37 | g |  kecací
Začíná to u mě tak, že se musim přinutit. A tak se hecnu, vemu tužky, vemu papír, sednu a kreslim. A jak tak jedu tužkou, začínám mít takový zajímavý pocity. Nejdřív se objeví krátký vzplanutí, hrozně se mi líbí, že tvořim a je mi fajn. To trvá tak 10minut. Potom začne něco, co mě v duši rozloží a jenom vidim jak mi před oči (ty vnitřní) skáčou všechny ty hnusný vzpomínky. A tak nějak jako bych umírala. Slyšim, cítim a myslim a všechno, jako by bylo včera. A nakonec, ani nevím jak, to všechno zmizí a jako kdyby se všechny pocity vlejvaly do mých rukou a všechno jde pryč, skrz tužku nebo štětec. Najednou je všechno z mý hlavy pryč. Najednou o ničem nevím a jenom pozoruju tu hru mezi mozkem, očima a rukou. A ani kdybych chtěla, nic špatnýho necítim.

Problém je v tom HECNOUT SE a jít pracovat. Ale když už, tak je to žůžo.

chtěla bych vědět

25. dubna 2017 v 22:36 | greenie |  kecací
Chtěla bych vědět, jak se to stalo. Jak došlo k tý neuvěřitelný změně - a rovnou dvakrát. Tam a zase sem. Chtěla bych vědět tu zkrvn třešničku na dortu, tu poslední kapku, kdy se rozhodlo, že už já nejsem já. Že jsem nějakej zamotanej panáček pohupujíc se po městě a nemajíce domovů, nic... V hlavě rozklepáno, na rukou a na nohou šňurky, co se táhnou nahoru k loutkaři. Ten hnusnej pocit v žaludku, srdce, hlava nemá sílu držet se a klesá, ze všeho strach... FUj, co to jsem? Jak se to stalo? Proč já? Zabila jsem holčičku v sobě a teď jsem asi zase nějakou jakoby jí, asi nějak narušenou...:D...Celý moje já směřuje nkam, kam to nechci... Jen to teď mám takový horší, emočně v pi..č...i a utápim se za den ve 20 různých nepěkných pocitových stavech. Chci se sebou hrozně pracovat...

Kdyby někdo, kdo se o tohle třebas zajímá, narazil na tenhle článek, chtěla bych nějaký zajímý stránky :))))) Byli byste hodný, nemám právě teď ve svým okolí lidi, co by se o něco takovýho zajímali, bohužel.

Kam dál