Únor 2017

Ranní

14. února 2017 v 7:51 | greenie |  kecací
Zvoní mi mobil, rychle ho zamáčknu a kontroluju čas. 5.50. Sedám si na postel, zamýšlim se, divnej tlukot srdce, divnej pocit. Něco se mi zdálo, něco špatnýho, ale já nevim co, je mi fakt divně a tak zase padám do peřin. Žaludek mi oznamuje něco jako "ježiši, co se ti zase zdálo?" a já? Fakt nevim. Ale je to fakt mizernost.

Jedny z prvních vět dnešního dne, který slyšim, jsou něco jako "si debilní kráva" a "di do hajzlu" nebo taky "jednou tě zabiju" a tak říkám "mami, pojď, dem do ložnice". Divnej pocit nemizí a já si vzpomínám, proč jsem začala tenkrát smažit. Taky si vzpomínám, proč bylo nutný, abych přestala, ale to je teď jen malá věc a jediný na co budu celej den myslet, je, že bych si dala. A budu vzpomínat, jak mi tohle všechno bylo jedno, jak jsem lítala po městě a frkala furt, na mojí postel, do který si několik let nikdo nelehl, možná vyjímečně, na všechny ty lidi,... No monokly a rány jdou z těhlech vzpomínek pryč, když se snažim si namluvit, že byl taky čas, kdy jsem se měla fajn.

Moje máma. Moje máma dokázala něco, čemu jsem ani já sama už nevěřila. Že se z toho dostanu. Nebejt mojí maminy, byla bych dál na ulici.Nebo bych se už dávno zabila. Moje máma si zaslojuží zámek a sluhy a jen to, co by si sama přála. HLAVNĚ KLID A ŽÁDNÝ NADÁVKY ANI VÝHRUŽKY...

všechnopochod krátkej kraťounkej

6. února 2017 v 21:25 | greenie |  kecací
Jak na tom teda sem? Sem šťastná nebo nešťastná? Co chci? Vim to? (Rozhodně ne, bohužel) Proč to dělám? Stojí o to někdo?
Jasný, stojim o to já. A to ostatní? Greenie, proč o to nestojíš?
Lituješ toho? Já vim, že jo. Kdo já? No, já. A kdo jsem? Zdravej, "normální" ňákej vnitřní hlas nebo nějakej schyzofrenickej šílenec uvnitř tebe? Teda uvnitř mě, žejo. Žejo?
A jak to bude dál? Vážně už se blížim k ty pomyslný zastávce, kde naberu všechnu sílu a chtíč světa a pudu si za svým, za svým uměleckým já, za věcma, který jsou pro mě priority, ňáký ty kila dolu, páč od doby, co sem čistá mám snad 10kilo nahoře. Přijdu si hnusná. Víte, já nemám proti silnejm lidem vůbec nic, ale při vzpomínkách na to krásný hubeňounký, krásně vytvarovaný tělo, je mi ze sebe prostě zle. Dokonce mě minulej tejden uplně zasáhlo nějaký depkařský šílenctví a vyhodila sem oběd do záchoda. Jako ze sebe. Tohohle se bojim, mám kámošku, K. a ta s tim má dost problém, přitom krásná holka..
A jak to bude s láskou?
Chytneme se za ruce a po nějakým rozhovoru, co máme změnit, to bude lepší? Snažim se moc, ale jakoby něco místo mě v nějakých chvílích jednalo...no, místo mě. A já si pak sednu, obličej v dlaních, přemejšlim, brečim, nechápu, kde se ve mě ty slova, pocity nebo agrese zase vzali. Vždycky to svalim na mojí drogovou minulost, ale to je blbost, to si dělám teď, sama, tim, že takhle přemýšlim. Chtěla bych se změnit od základu, k lepšímu, proniknout do tajů meditace a postupně být tak na výši, abych mohla třídit všechny myšlenky přesně tak, jak zavelim. A ty špatný vyhodit a všechno si tak seřadit, že pak dokážu všechno, že budu ovládat celé své já:-)
Co dál.
Posledních pár dnů si s tatínkem přijdu jak blbec. Je to mnou, sem tak rejpavá a všechno mi vadí nebo je vážně nějakej divnej?