Ranní

14. února 2017 v 7:51 | greenie |  kecací
Zvoní mi mobil, rychle ho zamáčknu a kontroluju čas. 5.50. Sedám si na postel, zamýšlim se, divnej tlukot srdce, divnej pocit. Něco se mi zdálo, něco špatnýho, ale já nevim co, je mi fakt divně a tak zase padám do peřin. Žaludek mi oznamuje něco jako "ježiši, co se ti zase zdálo?" a já? Fakt nevim. Ale je to fakt mizernost.

Jedny z prvních vět dnešního dne, který slyšim, jsou něco jako "si debilní kráva" a "di do hajzlu" nebo taky "jednou tě zabiju" a tak říkám "mami, pojď, dem do ložnice". Divnej pocit nemizí a já si vzpomínám, proč jsem začala tenkrát smažit. Taky si vzpomínám, proč bylo nutný, abych přestala, ale to je teď jen malá věc a jediný na co budu celej den myslet, je, že bych si dala. A budu vzpomínat, jak mi tohle všechno bylo jedno, jak jsem lítala po městě a frkala furt, na mojí postel, do který si několik let nikdo nelehl, možná vyjímečně, na všechny ty lidi,... No monokly a rány jdou z těhlech vzpomínek pryč, když se snažim si namluvit, že byl taky čas, kdy jsem se měla fajn.

Moje máma. Moje máma dokázala něco, čemu jsem ani já sama už nevěřila. Že se z toho dostanu. Nebejt mojí maminy, byla bych dál na ulici.Nebo bych se už dávno zabila. Moje máma si zaslojuží zámek a sluhy a jen to, co by si sama přála. HLAVNĚ KLID A ŽÁDNÝ NADÁVKY ANI VÝHRUŽKY...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama