Prosinec 2017

P. 1.

29. prosince 2017 v 11:47 psací
Otevřela dveře a s nádechem vešla dovnitř. Je celkem jedno, že byla nervózní. Nemohla to změnit.
"Zase jsem to dala dohromady já a já stáhla ocas, ale jsi to ty, kdo by se měl omlouvat," vydechla. "Zase jsem to posrala..."
Podíval se na ni jako největší blbec a rekl: "Já omlouvat? Ty sis na něco vzpomněla a já bych se měl omlouvat? Taky si můžu stokrát za den na něco vzpomenout, chápeš?" vyhrkl s obočím az ve vlasech.
"No, chápu, protože to přece člověk nedělá vědomě. Nemůžu za to. Nebyla jsem naštvaná, usmála jsem se a myslela to dobře, že to nechci řešit. Ty ses urazil," znovu ztěží vydechla a snažila se neplakat.
"Jo a tak ses otočila a šla spát," zase nechápal...
"Vždyť si mi nadával..."
Zase nahodil ten svůj namyslenej výraz, ona moc dobře věděla, že ho má po svoji matce. Byli si dost podobní.
Udělalo se jí zle. Už nevěděla, co dál. On se choval špatně, ale myslel si, že je to frajer a nad věcí a tváří se a chová se nejlíp. Bylo to smutný, pro ni, žít s někým takovým. S někým, kdo ve všem vidí výsměch a nebo negace. S někým, kdo ji prostě ukazoval, že na ni nezáleží. Ale vůbec. S někým, kdo ji všechno zakázal, ale sám si dělal, co chtěl. S někým, kdo ji í ve městě před lidma nadával a křičel věci jako "tvoje rodina je kretenská, buzeranti, debilove, zpicenci". Nebo "di uz do pici". S někým, koho bylo tak těžký potěšit. S někým, kdo ji neustále házel do nepříjemných situací. A nejtěžší na tom bylo, že si nějak zařídil, že se na něm stala závislá. A i kdyz s nim být nechtěla, rozejít se s ním nikdy nezvládla. Bylo to, jako kdyby si myslela, že už nikdy jinej nebude, nevěřila, že by se někomu mohla líbit. Nevěřila, že by se zvládla postavit, kdyby se s ním rozešla. Neverila ani sobe, od doby, co je s ním, si myslela akorát to, že je ošklivá, hloupá, pod hranicí normální inteligence, nudná, nic neví a nic neumí, a taky tlustá. Proč tlustá, kdyz byla normální? Protože jí ta její láska říkávala: "ježíš já nikdy neměl tak velikou holku jako jsi Ty.." A u eMkovych triček rikaval: "to ti bude malý, ne?". A jak se to všechno dalo dohromady, stala se ž ni slečna se sebevědomím mínus x. A potom zase říkával: "ty si hrozně namyslena a sobecka".
A člověk si toho nejdřív ani nevšimne, ale probere se, kdyz je všechno v hajzlu. A pak neví a přijde mu, že nemůže nic dělat. A v hlavě věty jako třeba "Vždyť to s ním do smrti zvládnu.. koukni jak ten život utíká... Vždyť to není tak hrozný..."

Smutno 1

29. prosince 2017 v 10:27 kecací
Sedím na posteli, když mi hlavou bleskne vzpomínka. Dojde mi, že si zas lhal.
Je to půl roku, půl roku, co si nechám nasírat hlavu? Půl roku mi to nedošlo? Proč bys jinak říkal mým kamarádům, aby mi to neříkali. Kdyby tam byla ta malá blbka, bylo by to jedno. Ale byla tam ta tvoje "ta má tu nejlepší pičinku na světě". No... A umí psát, umí číst, umí něco jinýho než smažit a šukat s celým městem? A umíš něco jinýho, než s takovýma slečnama si furt psát, umíš mi nelhat? Umíš se někdy zachovat jako chlap? Nebo se zamyslet, než se urazíš?? Bezdůvodně...
No tak teda asi tak tohle mi během prvních vteřin proběhlo hlavou. Seděla jsem kousek od R. a bez možnosti výběru sem se zamračila.
"Co je?" zeptal se mě R.
"Na něco sem si vzpomněla,"
"A na co?"
Teď sem si uvědomila, jak mi R. ještě nikdy neodpověděl. Neříká mi skoro nic a tak proč bych mu to chtěla říkat, navíc vím, že by mě totálně seřval a křičel by věty stylu "ty malá vyjebana smažko" - načež bych řekla, že už sem třetím rokem dobrá a on by mi začal vysvětlovat, jak fetuju. Nebo by křičel "defko zkurvena", možná taky "ty si všechno vymejslíš, ty lhářko" (páč lhaní a slečny, co spí s každým- to je něco co R. nesnáší nejvíc na světě. Zvláštní, protože to jsou přesně jeho záliby) a spoustu jiných vet, co pokřikuje, když se mu nelíbí pravda.
A tak sem odpověděla: "Víš, já se nechci hádat a nechci bejt smutná, tak to nechci řešit," a usmála se. A už to všechno bylo v prdelce. Urazil se... nesměla jsem na něj sáhnout. Furt něco protivně šeptal a pokřikoval.
Teď ráno si tu pokuřuju a přemejšlim. Byl s ní. Vím, že několikrát. Ale myslela jsem, že to bylo tenkrát, když sme spolu začali chodit. Jenomže co ty dny, kdy se na mě prostě vysere a nebere mi mobil a já.. nic.. Sedím a koukám a žeru nebo chlastam. Sama nebo s tátou..
A teď sedím, jsem tu sama a R. ve vaně. Kdyz přišel, zeptala jsem se, co budeme dělat, načež mi řekl "no ty nejedeš domů?" A po chvilce přítomnosti"na něco sem si vzpomněl." A když řeknu, že jsem nebyla naštvaná, že sem to hodila za hlavu a byla hodná, chtěla sem se mazlit, tak odvětil: "no dyť jo"..