P. 1.

29. prosince 2017 v 11:47 |  psací
Otevřela dveře a s nádechem vešla dovnitř. Je celkem jedno, že byla nervózní. Nemohla to změnit.
"Zase jsem to dala dohromady já a já stáhla ocas, ale jsi to ty, kdo by se měl omlouvat," vydechla. "Zase jsem to posrala..."
Podíval se na ni jako největší blbec a rekl: "Já omlouvat? Ty sis na něco vzpomněla a já bych se měl omlouvat? Taky si můžu stokrát za den na něco vzpomenout, chápeš?" vyhrkl s obočím az ve vlasech.
"No, chápu, protože to přece člověk nedělá vědomě. Nemůžu za to. Nebyla jsem naštvaná, usmála jsem se a myslela to dobře, že to nechci řešit. Ty ses urazil," znovu ztěží vydechla a snažila se neplakat.
"Jo a tak ses otočila a šla spát," zase nechápal...
"Vždyť si mi nadával..."
Zase nahodil ten svůj namyslenej výraz, ona moc dobře věděla, že ho má po svoji matce. Byli si dost podobní.
Udělalo se jí zle. Už nevěděla, co dál. On se choval špatně, ale myslel si, že je to frajer a nad věcí a tváří se a chová se nejlíp. Bylo to smutný, pro ni, žít s někým takovým. S někým, kdo ve všem vidí výsměch a nebo negace. S někým, kdo ji prostě ukazoval, že na ni nezáleží. Ale vůbec. S někým, kdo ji všechno zakázal, ale sám si dělal, co chtěl. S někým, kdo ji í ve městě před lidma nadával a křičel věci jako "tvoje rodina je kretenská, buzeranti, debilove, zpicenci". Nebo "di uz do pici". S někým, koho bylo tak těžký potěšit. S někým, kdo ji neustále házel do nepříjemných situací. A nejtěžší na tom bylo, že si nějak zařídil, že se na něm stala závislá. A i kdyz s nim být nechtěla, rozejít se s ním nikdy nezvládla. Bylo to, jako kdyby si myslela, že už nikdy jinej nebude, nevěřila, že by se někomu mohla líbit. Nevěřila, že by se zvládla postavit, kdyby se s ním rozešla. Neverila ani sobe, od doby, co je s ním, si myslela akorát to, že je ošklivá, hloupá, pod hranicí normální inteligence, nudná, nic neví a nic neumí, a taky tlustá. Proč tlustá, kdyz byla normální? Protože jí ta její láska říkávala: "ježíš já nikdy neměl tak velikou holku jako jsi Ty.." A u eMkovych triček rikaval: "to ti bude malý, ne?". A jak se to všechno dalo dohromady, stala se ž ni slečna se sebevědomím mínus x. A potom zase říkával: "ty si hrozně namyslena a sobecka".
A člověk si toho nejdřív ani nevšimne, ale probere se, kdyz je všechno v hajzlu. A pak neví a přijde mu, že nemůže nic dělat. A v hlavě věty jako třeba "Vždyť to s ním do smrti zvládnu.. koukni jak ten život utíká... Vždyť to není tak hrozný..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama