Přijela jsem do Budějc, protože...

9. června 2018 v 12:51 |  vzpomínková
Občas se mi z ničeho nic před očima vybaví nějaká vzpomínka. Je jen vyjímkou, že si vzpomenu na něco, co se mi líbí, teda aspoň v rozmezí 14. až 17. roku mýho života. Ani dneska po ránu to nebylo veselý. Přitom to dneska začalo tak super - v 9.30 mě vzbudil psík olizujíc můj obličej a po otevření očí jsem viděla krásnej slunečnej nádech v mým pokoji. Dokonce jsem si řekla, že to dneska bude super den, k snídani dortík, knížka, pak cvičení a vymačkanej pomeranč do půl litrový sklenky. A cigárko s mamkou. A jak jsem tam tak seděla, kouřila a popíjela slabou šťávu, páč pomeranče byla jen půlka, vzpomněla jsem si na jeden den. Byl šílenej, hroznej a nedokážu se smířit, že patří do mýho života.

Už několik dní jsem neměla kde bydlet. Bylo mi 16 a můj život se točil jenom kolem nelegálních věcí, od drog až po vltavíny, navíc s paranoidním klukem zavislým na jehle, kterýho jsem buď zajímala strašně moc... nebo vůbec. A jak se to tak sešlo, nechtěl mě on, ani rodiče a ani kamarádi, který věřili paranoidním výmyslům.

Zrovna v tomhle dni jsem byla nevyspalá, protože jsem nesehnala nikoho, kdo by mě nechal u sebe spát, mimochodem to se stalo jen jednou a byli to cikáni a jednou jeden feťák, který mě nechal spát hodinu a pak za to očekával sex (vypadla jsem z toho domu ze 7. patra ani nevím jak). Takže s možná hodinovým spánkem jsem se potloukala městem, škemrala o cigarety, hladově koukala na lidi s taškama z mekáče a doufala, že se někdo slituje a daruje mi boty. Nestalo se. Zoufalá jsem si řekla, že půjdu na nádraží, že někoho potkám a že lidi na nádražích jsou zvyklý na prosby o cigára, zkrátka, že bude trochu líp.

Po několika hodinách strávených na nádraží s chlapskýma obrovskýma černýma klahotama, který jsem si musela pořád držet, jinak by mi spadli, jsem si šla dát těžce vydělaný cigáro před vchod. Byl tam pejsek. Už ani nevím, jak vypadal, ale vím, že už tam byl určitě víc, než hodinu. Plakala jsem. Bylo mi smutno. Po mámě, po tátovi, po pejskovi. Chtěla jsem svojí postel, chtěla jsem obejmout, už se to nedalo vydržet. Nikdo mě nechtěl a ja se cejtila hrozně hnusně. A taky jsem taková byla. Neumytá, několik dní ve stejných věcech, bez jídla, na obličeji podpisy všech milionů slz z posledních měsíců. Dodnes nechápu, jak je možný, že jsem to vydržela... nezbláznila se a tak...

Každopádně mě smutek postrčil a já už seděla vedle toho uvázanýho pejska, kterej smutně kňučel a mazlili jsme se, já mu vyprávěla a u toho plakala, lidi se koukali a mně to bylo jedno, protože už na ničem nezáleželo.. Nemohlo záležet. Kdyby jo, houklo by mi. Mohla jsem tam sním sedět třeba půl hodiny, než jsem se zvedla a šla k paní pro cigaretu. Dala mi jí. Po 'díky' jsem se vrátila k pejskovi. Paní na mě koukala. Potom přišla a zeptala, proč jsem smutná a proč brečim.

Řekla jsem jí, že si za všechno můžu sama a že je těžký s tim žít. Pamatuju si to jako včera. Ptala se a já jí vyprávěla, že mám přítele, kterej se chová tak a tak a že má jinou a miluje jí, že za mnou jezdí jen, když se pohádají. Vyprávěla jsem jí, že někdy přemýšlím o tom, jak to ukončit. Najednou se na mě podívala tak vyděšeně a přitom... jak to říct. spojeně? hmmm... V tu chvíli kolem projel autem ten kluk. Paranoik. Poprosila jsem jí, jestli nechce na chvíli dovnitř, ona řekla, že jo a ať tam na ní chvíli počkám. V tu chvíli přišel on. Kluk. Dal mi tašku. Byli v ní psyšáci, dva, krásný a drahý a voněli po levanduli. A chtěl abych s ním šla, ale já nešla. A myslela jsem na to, že ty medvědy zapálim. Křičel a odešel.

V šoku jsem šla před vchod. Paní mě našla a řekla, že nám koupila pití a nějaký jídlo (už si nepamatuju, co to bylo) a že má cigárety a jestli si s ní nechci sednout někam na lavičku. Chtěla jsem.

Na lavičce jsem se začala ptát na její život. Zesmutněla. Ptala jsem se a ona vyprávěla o bejvalým manželovi, o kamarádech a kamarádkach, o synovi v pubertě, byla zoufala a smutná a mám dojem, že v jednu chvíli jsme plakali obě. Jestli si správně vzpomínám, byli jsme spolu dlouho, možná i dvě hodiny? Poslouchala mě a já poslouchala jí. Pak mi došlo, že jsem jí potkala na nádraží. Někam jela, nebo odněkud přijela. Zeptala jsem se jí, protože vlastně... Něco plánovala a pak potkala mě, neměla žádný povinosti? Ve chvíli, kdy jsem se zeptala, se všechno změnilo. Z nechutnýho dne se stal nejsilnější den v mým životě.

"Přijela jsem sem do Budějc, protože jsem se tady chtěla zabít."

Nechápala jsem. Nechápala jsem tu situaci, ve který najednou jsem, jsme. Začala jsem plakat a přesvědčovat jí, že to nemůžu, co její syn, ona že jí nemá rád a tak... Bylo mi hrozně. Dala jsem jí medvěda. Dala jsem jí ho a ona ho nechtěla, já strašně potřebovala, aby si ho vzala, jak se nakonec stalo. Chtěla jsem její číslo, i když já žadný číslo ani mobil neměla, chtěla jsem ho strašně moc, ale ona mi ho nedala. Nadiktovala jsem jí tedy mé číslo, které se schovávalo tam, kde jsem měla rodinu, možná někde na stole nebo v šuplíku. Tam někde ta simka byla. Chtěla jsem, aby se mi ozvala, řekla jsem jí i jméno na facebooku, i když ani na ten jsem neměla přístup. Bylo mi hrozně. Pokud si správně vzpomínám, řekla mi, že jede domů. Měla medvěda, co voněl jako levandule a v mikrovlnce ho můžete ohřát. Už ani nevím, jak jsme se rozdělili.

Každopádně už se mi nikdy neozvala. Když si na to vzpomenu, nevím, jestli se mi hrozně, smutně, naštvaně, možná naštvaně na sebe. Už ani nevím, jak vypadala, jen že to byla normální ženská, krev a mlíko, normální oblečení a něco v očích, co jsem pochopila až na konci našeho povídání. Strašně moc doufám, že si to rozmyslela a že na mě taky někdy vzpomíná, na feťačku, která před nádražím plakala a mazlila cizího psa, na medvěda s vůní. Třeba na něj kouká den co den. Doufám, že jo. :(
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 spravedlivysoud spravedlivysoud | Web | 1. listopadu 2018 v 20:26 | Reagovat

Snad to dobře dopadlo

2 stuprum stuprum | Web | 4. listopadu 2018 v 21:18 | Reagovat

Díky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama